Bílá hůlka

Podělím se s vámi o příběh, který má moc ovlivnit každého z vás. Minimálně pro tuto chvíli, dnešní den a možná i ty dny příští.

Byla jsem na cestě do knihovny. Vyšla jsem z parkovacího domu a mou pozornost upoutala žena vrávorající na chodníku. Nebyla ale sama. Společníkem jí byla bílá slepecká hůl. Z ženy byla patrná nejistota, tak jsem k ní přistoupila s dotazem, zda mohu nějak pomoci. Usmála se a začala vysvětlovat, že je ve městě po delší době sama a míří na úřad práce. A nemůže najít přechod.

Řekla jsem, že ji k přechodu doprovodím. Jakmile jsme se přiblížily, zaslechla cvakání, které podle rytmu signalizuje červenou či zelenou. Viditelně pookřála, přešly jsme na druhou stranu a ona mi moc děkovala. Když jsem viděla, že místo po chodníku míří na trávník, zeptala jsem se, zda ji mohu vzít za ruku a doprovodit až na úřad. Nechtěla mne obtěžovat, ale s úsměvem souhlasila.

U vyvolávacího systému mne zajímalo, co jde vyřizovat. Rodičovský příspěvek. Odebrala jsem lístek a řekla jí, jaké má číslo. V tu chvíli mi ale došlo. Čísla se objevují na světelné tabuli, jak bude vědět, že je na řadě? Odpověděla, že v patře je hodný pán (člen ochranky) a ten jí to pohlídá.

Vyjely jsme výtahem do patra, pro dav lidí téměř nemohly ani vystoupit. Dovedla jsem ženu k hodnému pánovi, ten ji požádal o průkazku a mně řekl, ať paní někam posadím. Přes několikeré „s dovolením“, natažené nohy, skákající děti a hromady tašek se mi povedlo ženu usadit. Mezitím na mne mával pán, že můžeme jít. Absolvovaly jsme stejnou cestu zpět, ženu jsem dovedla k úřednici, po ujištění, že to již zvládne, jsme se rozloučily a já zamířila do knihovny.

Cestou jsem přemýšlela, jak se žena dostane zpět a měla trochu výčitky, zda jsem na ni neměla počkat a v bezpečí ji dovést na zastávku. Abyste rozuměli. Naše stotisícové město má přímo v centru autobusové nádraží, kde jsou i zastávky tramvají a je tu velmi rušno. Najít zastávku „svého“ autobusu má problém i člověk, který nejezdí pravidelně. Něco mi ale říkalo, že se s ženou ještě setkám a přesvědčím se, že je v pořádku.

Když jsem přicházela k našemu nádraží, vůbec jsem netušila, kde je zastávka do vsi, kde žena bydlí. Najednou jsem ji ale uviděla. Přišla jsem blíž a přesvědčila jsem se, že stojí správně. „Já věděla, že vás ještě potkám!“ Měla jsem velkou radost a zeptala se jí, zda bylo vše v pořádku. Odpověděla, že potkala další hodné lidi a ti jí pomohli. Vedle ní stála žena, která na mobilu hledala jízdní řád a četla jí, jak autobus pojede.

Řeknu vám, byla jsem pyšná. Pyšná na nás na všechny. Není to s námi tak zlé. Pomůžeme druhému v nouzi. Rádi a s úsměvem. „Odměnou“ je nám radost toho, komu jsme pomohli, ale především náš vlastní, úžasný a hřejivý pocit. Tvořte radost druhým, konejte malé dobré skutky a uvidíte, jak to váš život obrátí k lepšímu.

Co říci závěrem? Zkuste se vžít do toho, že nevidíte. Nemusíte se prodírat centrem města se zavázanými očima, orientovat se a hledat, narážet… Jen představa. Přijdete o to, co je pro vás úplně automatické. Co všechno vnímáme automaticky a přitom to tak zítra být nemusí? Važme si toho, co máme. Co máme tady a teď. Nezabývejme se maličkostmi, o kterých si myslíme, jak nám ztěžují život.

Upřímně mi řekněte, máte dnes nějaký důvod si stěžovat, opravdu máte?

„Miluji život a učím to i své čtenáře. V mých knihách předávám rady, jak se odrazit ode dna, jak překonat vztahovou závislost, sociální fobii a jak díky změně myšlení, relaxaci a přijetí sebe sama vykročit na vlastní cestu ke štěstí.” Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.