Narozeninové sprintování Prahou

Rok se s rokem sešel a jsem opět moudřejší. U příležitosti této slávy si dovoluji napsat článek trochu jiný, než jste zvyklí u mě číst. Doufám, že vás bude bavit stejně jako mě.

Dcera mě pozvala na narozeninový oběd do našeho hlavního města.  Pod rouškou tajemství zůstal ještě nějaký další program. Trochu jsem se bála, co mě čeká. Věřila jsem, že nedopadnu podle hlášky: „Zážitek nemusí být krásný, stačí, že je dostatečně silný.“

Když jsme dojídali oběd, dcera oznámila, že zákusek nestihneme. Ne že by to vadilo, ale odtušila jsem, že program bude nabitý. Zeptala jsem se, kdy budeme svačit, jsem zvyklá na pravidelné jídlo po dvou až třech hodinách. „Jaká svačina? Teď jsi dojedla, další jídlo bude večeře.“ V tichosti jsem zaúpěla. Fakt nemám ráda, když mám hlad.

Vyrazili jsme. K mému překvapení byla první zastávkou cukrárna s raw dortíky, dcera ví, že je miluju. Byly lahodné. Ale jak se ukrajovalo z dortíků, ukrajovalo se i z času. Byli jsme pobídnuti, že čas běží. Šlo se celkem rychle. Vepředu dcera se synem, vzadu jsem vlála já. A začala mě tlačit bota. Nejen jedna. Připravena na vše, měla jsem v kabelce náplasti. „Potřebuji si zalepit puchýře!“ volám dopředu. „Nepočká to? Už tam skoro jsme.“ Nepočká, protože už sotva jdu. A tak jsem se uvelebila na lavičce, zula boty a jala se lepit bolavé paty.

O to rychleji se poté muselo jít, bychom dohnali zpoždění a dorazili neznámo kam včas. Juuu šlapadla na Vltavě, bomba. „Šlapadla už nejsou, máme lodičku.“ Jak, lodičku? Nikdo z nás nikdy nepádloval. Nemluvě o tom, že ani jeden z nás není plavec. Viděla jsem tam oranžové plovací vesty, ale představa, že bych se do toho měla soukat, zvítězila nad možným bezpečím.

Nástup do přidělené lodičky byl vtipný, lodička se kymácela ze strany na stranu a to celkem třikrát, než jsme se stihli poskládat. Usazením to ale nekončí, ještě se musíte dostat z přístaviště. Po pár dlouhých minutách našeho krkolomného snažení se pobavený plavčík či kdo to byl, nad námi smiloval, vzal provaz a vytáhl nás mimo dosah přístaviště. Ještě stihl zahulákat, že ten u těch pádel sedí obráceně.

Rozdělili jsme si úkoly. Jeden pádloval, druhý navigoval. Zaber pravou, teď levou, oběma, levou, ne vlastně pravou. Třetí (já) jen v tichosti seděl. Byl tam celkem slušný provoz, vyhýbání se možným nebezpečím vyžadovalo maximální soustředěnost. Ale taky mi hlavou proběhla myšlenka, že kdybychom se vyklopili, je tu zachránců více než dost.

Došlo mi pití a zeptala jsem se dcery, zda ještě ona má. Má, ale teď  mi to přeci nebude házet z jedné strany lodě na druhou. To vydržíš. Naštěstí jsem dostala napít, když jsme vystoupili. A spěcháme dál.

Jak tak spěcháme, mám znova žízeň, jednak je horko a jednak jsem zvyklá hodně pít. „Kdy už tam budem?“ volám dopředu. „Je to už jen kousek.“ Děti vepředu, maminka vlaje vzadu. Jsme na místě. Oooo vyhlášená zmrzlinárna s úžasnou a velkou porcí lahodné dobroty. Smím spočinout pod stromem, odpočívat a vychutnávat.  Jen do chvíle, kdy dcera významně pohlédne na čas v mobilu. Vyrážíme dál.

Galerie ocelových figurín. Auta, pohádkové postavičky, filmoví hrdinové. Interaktivní výstava, sahání nakázáno, sedání do aut povoleno. V ocelovém světě recyklace jsme si to užili. Co nás ještě čeká?

Tušíte správně. Rychlá chůze. Žižkovská věž s výhledem a výtahem, což znavení turisté vítají s povděkem. Pod věží jsme měli rezervaci minigolfu, ale jestli si myslíte, že mě nechali vyhrát, kdepak. Jo a zase jsem měla žízeň. „To vydržíš! Jsme tam za chvilku!“

Tak držím a vlaju v pozadí. Jde se dlouho. První vietnamský obchod s potravinami. Neodvažuji se jít dovnitř a koupit si pití. To přeci vydržím. Svištíme kolem druhých vietnamců. Dcera přes rameno volá: „No jestli máš žízeň?“ Kdepak, ještě bych je musela dobíhat, žádné zdržování a o to dřív tam budem.

Chvilka, za kterou jsme tam měli být, mi připadala zatraceně dlouhá. Když jsme se blížili k již třetímu vietnamskému obchodu, byla má žízeň silnější než já, vlítla jsem dovnitř, popadla první lahev a rychle vyběhla ven. Ale jo, jasně, že jsem platila.

Za ostré chůze se stíhám napít. Už je to kousek, volá dcera. Nijak moc nereaguji, protože to, že je něco kousek, jsem toho odpoledne slyšela mockrát a to jeden otupí. Dorážíme k restauraci na večeři.

S jakou radostí jsem usedla do pohodlného křesílka. Výtečná krmě, lahodné pití. Když dcera vytáhla mobil, aby se podívala na hodinky, ztuhla jsem. „Zákusek nestíháme. Měli bychom jít.“

Svižná chůze. Tedy chůze dětí. Já už musela popobíhat. „Co to jako děláš?“ ptá se dcera. „Co asi? Běžím, ne, “ odpovídám sotva dechu popadajíce. Stihli jsme to. Letní kino. Páni, můžu si sednout a to na dost dlouho. Snad pak i vstanu. Paráda. Že mě kousali komáři, jsem ani nevnímala. Hlavně že sedím. Po skončení promítání dcera nadnesla, že měla ještě jeden program, ale že už jsem asi unavená.

Já? Nikoliv! Ó ta hrdost. To jsem ale nečekala, co bude vrcholem našeho programu. Vrcholem doslovným. Stoupali jsme čím dál výše, schody jsem nepočítala. Když jsem se vyškrábala až k Janu Žižkovi, odměnou mi bylo zastavení se a nádherný výhled na rozsvícenou Prahu. Když dcera vytáhla skleničky a bouchla šampaňské, byla to ta nejúžasnější tečka celého odpoledne, večera a vlastně již rána.

Dvacet narozeninových kilometrů, puchýře a zážitky, na které se nezapomíná. Děkuji za ně. Děkuji za děti, radost a štěstí, které mohu v životě prožívat.

Chcete o mě vědět víc? Umět si užívat života? Vnímat jeho krásy? Stáhněte si zdarma můj eBook >>> DETOXIKACE MYSLI 7 klíčů k duševní rovnováze 

Nebo se rovnou začtěte do příběhu mého života >>> Zasluž si svůj život 

 

„Miluji život a učím to i své čtenáře. V mých knihách předávám rady, jak se odrazit ode dna, jak překonat vztahovou závislost, sociální fobii a jak díky změně myšlení, relaxaci a přijetí sebe sama vykročit na vlastní cestu ke štěstí.” Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.