O prchlivosti a pomíjivosti života

Byl jednou jeden muž a jedna žena. Napsali příběh života současnosti, ve kterém nenajdete romantickou chaloupku ani chatrč v pustině. Staří manželé žili v panelovém domě mezi čtyřmi stěnami. V domě, ve kterém je slyšet, když si někdo kýchne či odsune židli. V domě, ve kterém slyšíte téměř vše, aniž byste po tom nějak toužili.

A tak víte, že muž je poněkud obhroublý ke své ženě. Nahlas hartusí: „Dvacet let ti to říkám a ty jsi to stále nepochopila!“ Žena pláče. „Já ti to nerozkazuju, já ti to nařizuju!“ Osobně v tom nevnímám rozdíl a říkám si, kde je ta lehkost bytí a úcta k druhému člověku? Proč máme potřebu na druhé útočit, omezovat je, ponižovat?

Paní prodělala několik infarktů. Jednoho dne zemřela. Muž už na nikoho nekřičí, nikomu nerozkazuje ani nenařizuje. Z bytu se ozývá podivný klid. Přestože spolu vychovali tři děti, na Vánoce ani na svátky, mezi svátky, na Silvestra, muž nikam neodjel a nikdo nepřijel za ním, stále ticho a samota. Z bytu vychází jen velmi zřídka.

Choval by se stejně, kdyby věděl, co bude a jak bude? Uvědomil by si pomíjivost života? Projevoval by vděčnost za ženu, se kterou sdílí svůj život, se kterou si má o čem povídat? Byl by rád za každé ráno, kdy se vedle sebe probudí, políbí se na tvář a usednou ke společné snídani?

Starý muž už nic nezmění. Je tu sám. Že je to ale smutný příběh? Ano, možná, ale takových příběhů jsou tisíce. Ale i kdyby byl jeden jediný a pomohl k zamyšlení jednomu jedinému člověku, měl by smysl. Uvědomění, že něco (někoho) máme dnes, ale zítra již mít nemusíme, je to, co nám může změnit život.

Život není samozřejmost. Život je dar. Uvědomění si pomíjivosti života a vděčnosti za přítomný okamžik, za lásku, za všechno, čeho se nám dostává je tím, co náš život tvoří pestřejším, láskyplnějším. Člověk na konci života nelituje toho, co udělal a jak udělal. Lituje toho, co neudělal. Možná to tak má i muž z našeho příběhu. Možná ne.

V tuto chvíli mě napadá věta z mého oblíbeného filmu Císařův pekař – Pekařův císař: „Nenechte prchlivost cloumat svým majestátem.“ Je až příliš jednoduché někomu vynadat, ukázat na něj prstem a svůj hněv odložit na jeho záda. A proto to tak hodně lidí má. Slovo má velikou moc a nejde vzít zpět. Druhému můžeme velmi ublížit.

Každý z nás má moc druhému pomáhat, vážit si ho, ukázat mu svou vlídnou tvář. Nakládejme se svou mocí opatrně a ve své majestátnosti se nenechávejme ovládat prchlivostí. Mějme (se) rádi tady a teď. Protože zítra už být nemusí.

Nějaké další čtení? Kousek motivace? Jak si užívat života? Vnímat jeho krásy? Stáhněte si zdarma můj eBook >>> DETOXIKACE MYSLI 7 klíčů k duševní rovnováze 

Nebo se rovnou začtěte do příběhu mého života >>> Zasluž si svůj život 

 

„Miluji život a učím to i své čtenáře. V mých knihách předávám rady, jak se odrazit ode dna, jak překonat vztahovou závislost, sociální fobii a jak díky změně myšlení, relaxaci a přijetí sebe sama vykročit na vlastní cestu ke štěstí.” Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.