Růžový klobouček

Dnešní příběh je pro vás všechny. Příběh holčičí. Přeji si, aby vám vykouzlil úsměv na tváři. Protože si to zasloužíte. Protože jste tady a teď. Ve správný okamžik na správném místě.

Stalo se ve stejném městě a na stejném autobusovém nádraží jako příběh předchozí. Ano, čtenář, který četl Bílou hůlku, ví…

Byl krásný letní den. Zaparkovala jsem auto a přes zmíněné nádraží plného spěchajících lidí jsem i já někam spěchala. Náhle mne cosi zarazilo a donutilo zpomalit. Ve chvátající šedi jsem zahlédla pomalu kráčející ženu. Ženu oblečenou do skvěle padnoucího růžového kostýmku, s růžovou kabelkou a výraznými růžovými náušnicemi. Na hlavě měla růžový klobouk. Klobouk ve stylu královny Alžběty. Na nohou růžové střevíčky na podpatku. Perfektně sladěná působila okouzlujícím dojmem. Té dámě bylo odhadem osmdesát let.

Spěchala jsem svou cestou a ještě se otáčela, abych si té ženy více užila. Podívala jsem se na své široké pohodlné kalhoty a bílé kožené tenisky. Též velmi pohodlné. Ale růžové střevíčky na podpatku, no řekněte holky, jako princezna, která bychom nechtěla být? Vzpomněla jsem si na „kočičí hlavy“ (rozuměj dlažební kostky) před radnicí, přes které se zakopává i bez střevíčků. A když navlhnou nebo zmrznou, to je tedy jízda!

Ale zpět k naší dámě v růžovém. Asi neuvěříte, co bylo dál.

Tak tedy. Najednou jsem přestala spěchat. Otočila jsem se a vykročila zpět. No nevykročila, popoběhla, abych tu ženu neztratila z očí. Přišla jsem k ní a oslovila ji. „Dobrý den. Promiňte, ale chci říct, že vám to neuvěřitelně sluší.“ Dáma se usmála a řekla, že hledá autobusovou zastávku a nemůže ji najít. Odpověděla jsem, že bych ráda poradila, ale že nevím. Že jsem se jen vrátila ze své cesty a chtěla jí říct, jak jí to opravdu moc sluší.

Žena se jemně usmála, pohlédla mi do očí a řekla: „Jste velmi půvabná dívka.“ Co to? Já? Jsem sice o pár desítek let mladší, ale věk dívky se mne už nějakou dobu netýká. Půvabná? Mé bílé vzdušné kalhoty s černými pruhy, jojo přesně ty, co zamaskují nějaký ten špíček a mé tenisky? Zvláštní. Třeba ale vůbec neměla na mysli mou fyzickou stránku, možná mi říkala něco víc. Něco víc, co se týkalo toho, co nosíme uvnitř sebe a co je očím neviditelné.

Podle čeho hodnotíme sebe? Podle čeho hodnotíme druhé? Jsme zaměřeni spíše vizuálně nebo nás zajímá i něco více? Poté, co jsme si popřály krásný den, jsem spěchala dál. Ale ne. Nespěchala jsem. Kráčela jsem pomalými krůčky a usmívala se. Bylo mi dobře uvnitř sebe samé a byla jsem moc ráda, že jsem dámu v růžovém potkala.

Přeji vám, ať na svých cestách potkáváte lidi, se kterými, byť na chvilku souzníte a s pocitem radosti, štěstí a úsměvem na tváři kráčíte dál.

„Miluji život a učím to i své čtenáře. V mých knihách předávám rady, jak se odrazit ode dna, jak překonat vztahovou závislost, sociální fobii a jak díky změně myšlení, relaxaci a přijetí sebe sama vykročit na vlastní cestu ke štěstí.” Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.